Něco na tom bude. Když si představíte, že všechno co máte, musíte odvozit a rozestavět na novém místě, je to o opar.
Slovo stěhování mi vyvolává šílené vzpomínky.
Když jsme se před lety prvně stěhovali, bylo to v zimě. Byt byl služební, stěhovali jsme se o 140 km dál a nabídnuté termíny na přesun byly jen dva. Jeden 21. prosince a druhý 31. Zvolili jsme ten první.
Mrzlo, sněžilo, a i přesto, že v novém bytě jsme už měli některé věci, nepočítali jsme, že květiny budeme muset naskládat do auta s plachtou.
Odjížděli jsme asi půl hodiny po stěhovácích.
Byli jsme dávno na místě a oni nikde. Mobily neměli a my jsme začínali panikařit, že se s věcmi už neshledáme. Když přijeli, jejich vysvětlení znělo, že měli poruchu vyvolanou mrazem a kopcovitým terénem. Do dneška nevím, co si představovali, když nás stěhovali v prosinci a ještě z oblasti Brd.
Malou dceru jsme měli u babičky, abychom měli na všechno klid.
Ve chvíli, kdy stěhováci nanosili vše do bytu a rozloučili se, zaúpěla jsem, že je , protože jsem si neuměla představit, jak zvládneme vše rozestavit, uklidit a ještě připravit na Štědrý den, který jsme už měli slavit společně v novém.
První noc jsme spali 2 hodiny, druhou čtyři, abychom měli do odpoledne, kdy měli přivézt dcerku, hotovo. Mezitím jsme zjistili, že polovina kytek je v háji, z lustru se nám část ztratila, ale jinak jsme byli tak dobří, že když příbuzní zazvonili, mohli jsme je uvítat v naprosto hotovém bytě, kde na kamnech se vařily brambory na salát a v obýváku už stál ozdobený stromeček.
Za pět let nás to čekalo znovu.
Tentokrát jsme dostali nabídku stěhování 1. dubna. Jak ironické. Já jsem místo přestěhování považovala za špatný vtip, ale muž tam měl už delší dobu práci a bylo to jeho rodné město.
Tentokrát jsme měli normální stěhovací vůz, ale zato přišli dva divní chlapi, kteří se rozhlédli po bytě a na co ukázali, to že prý odvezou. Týkalo se to skříní, postelí a koberců. Se zbytkem si prý musíme poradit. Stáli jsme tam vytřeštění a neschopní reakce.
Naštěstí knížky, sklo a oblečení jsme už měli odvezené, tentokrát i některé květiny a pán mi ještě vynadal, že mám na vrchu vysoké skříně prach.
Měl tak zlé oči, že jsem si netroufla ani pípnout.
Přijeli před vchod domu včas. Kromě toho, že jsme se stali zajímavou atrakcí pro zvědavé sousedy, oni, když si všimli, že v domě není nákladní výtah, odmítli nábytek vynosit.
Přesvědčili jsme je a oni s velkým sebezapřením nám vyhověli. Nadávali jak špačci a to vše nosili jen do 2. patra ze sedmi.
Nakonec vytáhli účet na 15.000 (nevím, na kolik by to vyšlo dnes, je to už 12 let) a čekala jsem, že nás zmlátí, když jsme jim nedali nic navíc. Jako za co? Že neodvezli všechno a že nám to chtěli vyložit před barákem?
Můžu vám říct, že i když nejsem z tohoto města nadšená, doufám, že už se stěhovat nebudu. Ale držím palce všem, které to čeká. Snad budete mít víc štěstí než my.